Minulost, současnost a budoucnost mediace v Evropě

Mediace ve své podstatě existuje od úsvitu věků, ale až v posledních dvou desetiletích moderní demokracie znovu objevily její přednosti

 

.




Některé techniky mediace ovládají například domorodé kmeny v Africe nebo v Afghánistánu. Po staletí jsou známy v Číně. Využívala je i rodová společenství před-industriální Evropy. Tradičně to byli například kněží, kteří mediovali spory mezi svými farníky, v pozdější době podobné postupy převzali někteří učitelé ve školách. Uvádí se, že v Norsku má ve věcech péče o nezletilé mediace už více než dvousetletou tradici.
Ovšem až dnes se „znovu objevené“, moderní mediaci dostává místo jednoho z klíčových nástrojů působení na procesy probíhající ve společnosti. V demokratických systémech představuje mediace alternativní, moderní a velmi užitečnou cestu k předcházení, odvracení a řešení konfliktů. Mediace přivádí jejich účastníky k pochopení toho, že jsou sami schopni najít řešení sporu, který je rozděluje. Jde přitom o řešení, které spočívá ve formulaci společného projektu dalšího fungování. Mediace umožňuje stranám ušetřit čas i peníze, zachovat přitom jejich autonomii a prostor pro rozhodování, obrací je v podílníky řešení, za které cítí individuální i kolektivní odpovědnost. Takto úspěšné řešení sporů přitom dnes vykazuje 70-80 % mediovaných případů.
Země anglosaské právní tradice common law, jako jsou USA, Austrálie, anglicky hovořící část Kanady a samozřejmě Velká Británie, zapojily moderní mediaci do procesu řešení konfliktů jako první. Mediace, postavená stranou tradičního soudního systému, se v těchto zemích již na přelomu 70. a 80. let rychle etablovala jako nástroj velmi rychlého a efektivního řešení sporů a zaznamenala spektakulární vzestup. Současné statistiky hovoří o tom, že mediací je v některých zemích řešeno až 60 % sporů, a to především ve věcech obchodních, rodinných a komunálních (otázky ochrany životního prostředí v lokalitě atd.). V anglosaském světě je již vytvořena zákonná i personální základna mediace, tj. byly přijaty a uvedeny do praxe zákony, které jí dávají rámec, byl vyškolen a získal praxi dostatečný počet mediátorů, kteří ji po dohodě stran provádějí. Tyto země se proto dnes nacházejí v další fázi rozvoje mediace, která spočívá ve výchově občanů k pochopení toho, jak mohou snadno a často mediace využít. V této druhé fázi pokročil dále mimo-evropský svět, zejména USA, zatímco ve Velké Británii, se mediací zatím řeší zhruba jen 2500 civilních a obchodních sporů ročně,  což je pro zemi její velikosti velmi málo. Mediace se na ostrovech alespoň těší důvěře z nejvyšších míst, neboť vláda Velké Británie se zavázala využívat mediace ve sporech, v nichž je sama zúčastněnou stranou.
Ve většině zemí kontinentální Evropy byly mediace a facilitace konfliktů zpočátku přijímány se značnou skepsí, ovšem krok za krokem objevili profesionálové práva i jejich klienti přednosti tohoto způsobu řešení konfliktů. Zejména tam, kde se soudní soustava obtížně vyrovnávala s nápadem nových sporů, se začala mediace jako mimosoudní cesta jejich řešení postupně prosazovat. Současně se mediace začala krok za krokem zbavovat svého čistě „alternativního“ poslání a dnes je v rostoucím stupni využívána i těmi, kteří mohou sami činit justiční či administrativní rozhodnutí. Znamená to, že soudci a úředníci na evropském kontinentě začínají používat techniky mediace, nebo návštěvu profesionálního mediátora znesvářeným stranám doporučují. V současné době je Evropa v situaci, kdy se o mediaci a další alternativní cesty řešení sporů zajímá stále více příslušníků právnických a dušezpytných profesí a samozřejmě akademiků z univerzit a výzkumných pracovišť, v praktické oblasti má však mediace stále to nejlepší před sebou. A zejména to platí pro oblasti podnikání a obchodu.
Praxe a dosavadní zkušenosti evropských zemí jsou rozdílné. Například v Portugalsku, Finsku, v Lucembursku či Dánsku se mediace doposud podstatněji nerozšířila, nehledě na některé iniciativy směřující k jejímu rozvoji a propagaci. V Německu, Francii, Belgii, Rakousku, Švédsku, podobně jako ve Velké Británii, Itálii nebo v Nizozemsku, se naopak zdá, že mediace a jí podobné techniky se těší rostoucí přízni jak státních orgánů, tak i praktiků zejména z řad právnických profesí. V těchto zemích již byly vybudovány základní „struktury fungování a rozvoje“ mediace a facilitace konfliktů.
Například ve Francii existuje efektivní mediace na soukromoprávním základě od 70. let a od té doby je využívána i v obchodních sporech. Zákony je občansko-právní mediace a její úloha v občanském soudním řízení upravena od roku 1995 (zákon), resp. 1996 (prováděcí vyhláška). Soudce může se souhlasem stran sporu přerušit řízení a jmenovat třetí osobu-mediátora. Ve lhůtě tří měsíců (která může být jen jednou obnovena) pak mohou strany usilovat o „lepší“, tj. vzájemně přijatelné a do budoucna dobrovolně udržitelné, řešení pod vedením profesionálního mediátora. Je-li mediace úspěšná, soudce oficializuje svým rozhodnutím dosaženou dohodu. Statistiky uvádějí, že v rodinných věcech jsou francouzští mediátoři úspěšní v 60 % případů, ve sporech mezi bankami a jejich klienty až v 65 % a v pracovně-právních sporech dokonce až v 75 %.
Na úrovni platné legislativy přibývají v poslední době ve většině evropských zemí speciální právní normy upravujících mediaci a často ustanovení procesních předpisů zavazující soudce k tomu, aby zkusili přivést strany ke smíru. Sám soudce se pak před či v úvodní části vlastního soudního řízení stává mediátorem. Tak je tomu v Německu, Itálii, Rakousku, Švédsku, Finsku a Španělsku. V procesu soudního řízení může (a v Německu a Řecku dokonce musí) soudce nabídnout stranám, aby zkusily řešit svůj spor mimo-soudní mediací, s mediátorem určeným soudem, případně vybraným samotnými účastníky. Zákony v podobném duchu byly přijaty v Itálii a Rakousku, Španělsku, Velké Británii, Německu, Nizozemsku a Řecku.
Paralelně probíhají diskuse o „harmonizaci“ mediace v Evropě, nalezení společného jádra jejích praktik a postavení mediátora. Prozatím se evropské země liší více či méně aktivní rolí mediátora v celém procesu. Například v Itálii hraje mediátor velmi aktivní roli, která mu umožňuje poskytovat stranám právní poradenství  a předestírat jim řešení, k nimž se soud pravděpodobně přikloní. V Řecku může mediátor nabídnout stranám řešení i v případě, že se na něm samy neshodnou. Naopak je tomu v Německu, Rakousku, Velké Británii, Francii a Nizozemsku, kde je upřednostňována role mediátora jako průvodce stran, asistenta v jejich vlastním hledání řešení. V těchto zemích mediátor pak zásadně nehodnotí, neřeší a neradí, i kdyby toho díky svému právnímu či psychologickému vzdělání a praxi byl velmi dobře schopen.  
Evropská unie nemůže stát stranou tohoto kvasu. V roce 2002 vydala Komise Zelenou knihu o mediaci a posléze se rozeběhl i legislativní proces. Nyní již má účinnou směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2008/52/ES ze dne 21. 5. 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Tyto „některé aspekty“ znamenají mediace výhradně přes-hraničních sporů, kde je zřejmé, že EU může a musí sehrát určitou roli, aby metoda mediace mohla být využívána i stranami původem z různých členských zemí EU. V preambuli směrnice je nicméně řečeno, že nic nebrání členským státům uplatňovat principy směrnice i v čistě vnitrostátních mediačních řízeních. Směrnice vedle „evropské“ definice mediace a mediátora přináší i harmonizaci principů regulujících zajištění kvality mediace, přistoupení k mediaci, vykonatelnost dohod vyplývajících z mediace, důvěrnost mediace, účinek mediace na běh promlčecích a prekluzích dob, informování široké veřejnosti. Členské státy musí u sebe doma provést opatření nezbytná pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 21. května 2011.
V Česku zatím stát teprve začíná dohánět deseti a víceleté zpoždění za vývojem západní poloviny evropského kontinentu. Mediace na čistě soukromé bázi (na základě živnostenského oprávnění jako volná živnost) sice již zapustila kořeny paralelně s jakýmkoli jiným zvláštními zákony či zákonnými požadavky neupraveným „poradenstvím“. Službu mediátora nabízejí – jen dle údajů snadno dostupných z internetu - stovky lidí (ponejvíce psychologů a právníků). Platné občanské, resp. obchodní, právo nebrání znesvářeným stranám dosáhnout s pomocí mediátora dohody, kterou mohou následně učinit právně vynutitelnou ve formě soudního smíru, notářského nebo exekutorského zápisu. Mediace však zatím nemá jasné místo v našem soudním řízení. Soudci ji běžně nedoporučují, byť v opatrovnických sporech je situace o něco lepší, neboť s účinností od října 2008 je využívání mediace v rodinné oblasti  upraveno novelizovaným občanským soudním řádem. Soudce opatrovnického má možnost přerušit soudní jednání na dobu 3 měsíců a poslat účastníky soudního jednání k mediaci nebo rodinné terapii. V jiných sporech, včetně obchodních, však souhlas stran s mediací automaticky nestaví již probíhající řízení a samozřejmě ani plynutí doby po níž je možné nároky jedné či obou stran dle práva vůbec uplatnit.
Přesto se začíná i u nás blýskat na lepší časy. Občanské sdružení Asociace mediátorů ČR vzniklo v roce 2000 a od té doby propaguje a nabízí mediace, školí mediátory. Od loňského roku běží pod patronací ministerstva průmyslu a obchodu projekt mimosoudního řešení spotřebitelských sporů, v němž má mediace své místo (za rok trvání projektu proběhlo 49 mediací). Ministerstvo spravedlnosti poslalo do připomínkového řízení zákon o mediaci v netrestních věcech (doplněný vyhláškou stanovící podrobnosti o vzdělávání registrovaných mediátorů). Zda budou tyto předpisy přijaty v roce 2009 jak bylo předpokládáno a stanou se účinnými v roce následujícím, je však u vzhledem k politické situaci po pádu vlády a de facto zahájení kampaně pro předčasné volby, těžké odhadnout. Doufejme alespoň, že povinnost vytvořit v ČR podmínky pro naplnění účelu výše vzpomenuté směrnice ES, bude do května 2011 splněna.        
Zpracováno s využitím následujících zdrojů:
http://europa.eu
http://www.mediation-net.com
http://www.avocat.be
http://portal.justice.cz
http://www.mpo.cz
http://www.amcr.cz
připravil: Václav Šmejkal